Horké novinky

Stalo se to 6. dubna. Není to úplně aktuální historka, ale v reálném čase jsem si o tom ani netroufala vtipkovat, protože jsem nevěděla, jak to celé dopadne. Tento článek jsem začala psát už v červnu, takže už to opravdu horké nebude, ale jsem nažhavená vám o tom povyprávět.

Na jaře jsem rozbila zlatičku. Zkoušela jsem razit na textilní potah Imperial. To jméno určitě není náhoda. Sice je na dotek poměrně příjemný, je to ale imperialistický neřád, na který se ražba nedělá snadno. Nebo že by to bylo zlatičkou? Jako určitě také – do profi zlatičky měla daleko a přítlak byl odvozený víceméně tím, jak moc jsem se na to byla schopná pověsit mou vahou. Křeče v rukou, rostoucí svaly a kolísavé výsledky ražby. Nic moc. Bronzová folie tam nechytala. Po víc jak hodině hledání ideální teploty to ve mě začalo vřít, tak jsem vytrhla tu přítlakovou páku a zlatičku rozmlátila. A potom jsem si musela najít novou. Konec příběhu.

Né, kecám. Takhle se to nestalo. Ale uměli byste si to představit, že jo? Povím vám, jak to bylo doopravdy.

Hlavní aktéři jsou stejní – zlatička, Imperial, bronzová folie a Knihařka.

Hledala jsem ten správný poměr teploty a folie pořád nechytala čistě. Razila jsem poměrně dlouho, takže byla zlatička už pěkně rozpálená (a já dopálená). Zkusmo jsem přitlačila a všimla si, že je ražba hezčí. Tak jo, přitlačím tak, jak mi pořád říkal Kuba (strůjce a duchovní otec této zlatičky), tedy na konci tyče a třeba ten přítlak bude výraznější. Ó ano, to byl.

Ozvala se hrozná a hlasitá rána (a ty nevěstí nikdy nic dobrého), při které jsem okamžitě věděla, že zlo bylo napácháno. Znělo to velmi fatálně. Zvedla jsem tyč zpět a hlava tak nějak zůstala dole (ne moje, ale zlatičky). Litinová obruč, která ji držela, praskla. Snažila jsem se zachovat chladnou hlavu, abych tu horkou hlavu nějak vypodložila, aby to třeba nezačalo hořet. To ale vůbec nehrozilo, protože tahle zlatička by na 451 stupňů Fahrenheita (232,8 °C) zdaleka nedosáhla.

Rozbila jsem si zlatičku. Chvíli jsem koukala. Ticho. Pak jsem se začala šíleně smát. Mě už totiž takové fuck-upy ani nepřekvapují.

Plynule jsem se snažila co nejrychleji najít řešení, ale vzhledem k objednávkám a chystaným zakázkám mi začala docházet vážnost situace. Vyfotila jsem to a obratem to poslala Kubovi, abych to zkonzultovala a doufala, že to půjde opravit. Další upgrade už byl tedy nevyhnutelný a vlastně i vítaný. Čerstvě tehdy sice začal nouzový stav, ale já přesto spěchala na některé výrobky. Informovala jsem potom zákazníky, že došlo k technickým obtížím a že možná dojde ke zpoždění s objednávkami. Kdyby to ale nešlo, tak bych byla nahraná. Jinou zlatičku jsem neměla a ačkoliv jsem se novou snažila vyhlížet, její nákup pořád nevycházel.

Naštěstí ale Kuba znovu předvedl svůj technický um a ve 3D navrhnul nový držák z nerezu, který byl robustnější a šitý na míru. Celkem jsem měla výpadek asi týden a nová montáž zabrala jednu sobotu. Znova opakuji a vyzdvihuji, že moje knihařská kariéra je naprosto přímo závislá na pomoci a podpory blízkých, kteří mnohokrát vstoupili do mého příběhu, aby ho posunuli dál. Sám člověk nic nesvede – rozhodně ne dlouhodobě a už vůbec ne naplno.

A co přinesl upgrade? V pořadí už tak třetí? Přítlak. Ano! Teď už nebylo nutné se po ní věsit jako pavián, ale relativně snadno jde razit (ale né zase úplně bez síly, žejo). Vyražený motiv je hlubší a to přineslo přesnější výsledky v ražbě. I na režném potahu. I s bílou fólií! A také samozřejmě na imperilistickém Imperialu. Ražba se zpřesnila a konečně se váhy chybovosti přesunuly na druhou stranu. Teď už ražbu mrskám s přehledem. A dokonce i na jednokusových personalizovaných albech jsem si už jistá v kramflecích. Takže zase jednou platilo, že všechno zlé bylo pro něco dobré.

Teď už by se hodilo příběh ukončit a další historku si nechat na jiný post, ale jelikož jsem teď tady na blogu po hrozně dlouhé době, budu pokračovat dál. Pohodlně nebo i nepohodlně se usaďte (jak je libo) a pokračujeme v krasojízdě.

Celé ty roky, co jsem pracovala s mojí aktuální zlatičkou, jsem toužila po té profesionální, která by měla opravdu pořádný přítlak, zvládala nastavení teploty levou zadní a měla kovovou plochu s dorazy. Měla jsem vyhlídnutou zlatičku Sona Stehlík. Jednu z nejklasičtějších zlatiček, které bývají v knihařských dílnách. Magicky se objevují k prodeji a velmi rychle mizí. Zajímalo by mě, kolik jich tady v Česku vůbec je, ale podle mě půjde o desítky. Přijde mi vzácná, ale čas od času se někde zjeví.

Já jsem ji aktivně začala sondovat už asi rok nazpět. A kdykoliv jsem ji našla, nebo mě s ní někdo oslovil, buď byla až příliš drahá, nebo byla daleko, nebo jí chyběly zlatící hlavy anebo jsem nebyla první zájemce. Přímo pod nosem v Olomouci mi už jednou zmizela. Byla za velmi dobrou cenu a ještě k tomu s písmem! Uáá! Říkala jsem si, že to už se mi asi nepoštěstí, ale pro jistotu jsem začala vyhlížet ještě víc.

Nečekala jsem, že bych mohla další ukořistit opět v mé domovině, ale najednou tu byla. Faktor lokálnosti mě na tom hodně baví, ale také to šetří čas a peníze kvůli dopravě a lidem, kteří ji pak musí odtáhnout. Tyhle stroje jsou, jak jinak, velice těžké. Když se objevila v nabídce v sobotu večer, na nic jsme nečekali a domluvili se na pondělí ráno. Pořád jsem trochu trnula, jestli to vyjde a nebudou jiní zájemci a klapne to. Jedno z velkých knihařství zrušilo dílnu, což už jsem tušila pár měsíců nazpět podle prodeje budovy, ale předpokládala jsem, že se spíše budou stěhovat. Když nad tím znova přemýšlím, tak je to vlastně absurdní. Stěhovat velké knihařství se spoustou těžkých strojů? To už by bylo „lepší“ vyhořet. Nicméně mě opravdu nenapadlo si dát dvě a dvě dohromady, takže v momentě, kdy se nabídka objevila, tak jsme se snažili zareagovat co nejrychleji.

Sona Stehlík je neuvěřitelně masivní a zatraceně těžká. Asi nejtěžší se všech strojů, co zatím mám. Pravda, je to její výhoda, ale i nepraktičnost v mnoha ohledech. Je odlitá jako jeden velký celek a je velice pravděpodobné, že by to šlo navrhnout konstrukčně i lépe, ale člověk musí brát to, co je. Naopak je cenově vcelku přijatelná a o hodně levnější než dnešní profi zlatičky.

V pondělí ráno jsem já a čtyři chlapi nakráčeli do knihařství a začala peklíčko se stěhováním. Já jsem tam byla vesměs na okrasu, protože … Hm, tady není co vysvětlovat. Nemám sílu jako chlap a jsem malá. Problém byl v jejím umístění v prvním patře, ze kterého vedly dlouhé železné úzké schody. Ingredience na katastrofu. Technická kladka údajně nefungovala a žádný výtah. Nechápu, jak všechny ty obří stroje dostali vůbec nahoru. Pomocí popruhů to schod po schodu dotáhli dolů. Tohle monstrum má tak 250 kg asi. Naštěstí si to dobře korigovali a byla z toho jen bolavá záda, ruce a pár otlaků. Kdyby to někomu spadlo na nohu nebo to někdo neudržel, tak to raději nedomýšlet. I mě z toho bylo docela zle a to jsem se jen koukala.

Ale jo. Vyšlo to. Mám profi zlatičku. Sice od nákupu jsem ji ještě pořád nevyužila ve výrobě. A co víc… Já ji ještě ani nezapnula a nevyzkoušela. Nebyl čas si hrát. Červen a červenec byly velmi vytížené a nezastavila jsem se. Teď po odeslání větších zásilek jsem si trochu oddechla a začínám přemýšlet nad dalšími kroky. Ale můžu říct, že po těch šesti letech, co běžím jako křeček v knihařském kolečku, se to konečně začíná roztáčet tím správným směrem a já se na tu jízdu strašně těším, i když je to pořád hodně náročné a vlastně se ten level náročnosti pořád zvyšuje, ale člověka to ohromně posouvá.

Díky všem, které baví sledovat tento příběh jedné Knihařky. Ale nejvíc to baví mě. A na tom mi záleží nejvíc, takže počet lajků i followerů je pro mě vedlejší.