Na podzim roku 2016 jsem vyrobila repliky staré třídní kroniky ze střední školy v rámci jejich třídního srazu. Každý student dostal jednu kopii velké třídní bichle, do které se během školních let vkládaly fotky a psaly zápisky z výletů a jiných aktivit. Celá ta doba je tak hezky zachycená a zakonzervovaná a jsou to právě ony zápisky, které přesně zachycují atmosféru a vtipem se vyrovnají stylu Šimka a Grossmanna.
Byl to můj první větší projekt, na kterém jsem si mohla vyzkoušet knihařinu ve větším počtu. Domluvili mi ho mí rodiče pro své spolužáky, tak jsem se chtěla blýsknout, jakou mají ale šikovnou dcérku.
Musela jsem si spočítat, kolik bude potřeba materiálu na vnitřní papíry, předsádky, potahy a lepenky. Tisku vnitřních stran předcházela grafická příprava – skenování a úprava stránek. Ručně psaný text byl potřeba „vyčistit“ a zbavit pozadí, aby se dal vytisknout.
Šít jednu knihu nebo deset – v tom asi nebude rozdíl. Omyl.
Naivní knihařka
Objednala jsem materiály a nechala vytisknout vnitřní stránky. Řekla bych, že to byla ta lehčí část.
Práce na počítači má jednu nespornou výhodu oproti ruční práci – můžete chybovat. Ve výrobě už se chyby nejen prodražují, ale také mohou být i fatální.
Šití složek do knižního bloku šlo napřed snadno, pak už trochu ztuha. První, druhá, třetí, … patnáctá. Měla jsem pocit, že to nemá konce. Ačkoliv samotné šití zabere jen pár minut, tak ve výsledku je to několik hodin šití v kuse, které se na vašem těle začnou projevovat. Nevydržím u toho dlouho, začnou mě bolet záda, za krkem a pořád se píchám jehlou do prstů.
Dále bylo potřeba blokům zalepit hřbety, ořezat a zajistit gázou s balícím papírem.
Jestli mi přišlo šití bloků náročné, tak při výrobě potahovaných desek jsem tento výrok mohla vzít zpět.
Tehdy jsem ještě zlatičku neměla a formu nápisů řešila tiskem nebo plotrem. Ani mě nenapadlo ji třeba zadat v knihařství. Rozhodla jsem se pro tisk.
Zjistila jsem, že i určitá tkaná plátna jdou potisknout, ale bylo třeba je připravit tak, aby je tiskárna nepochroustala (což se i tak párkrát stalo). Řešení, kterým jsem si přidala trochu práce navíc, ale zase získala nějaké zkušenosti.
Na potahování desek už jsem si přizvala nedocenitelného asistenta, mého partnera Kubu, který se v podstatě naučil knihařinu, když už jsem potřebovala pomoci.
Z poklidné a relaxační knihařské činnosti se tak staly galeje, ze kterých byli všichni úplně vyčerpaní. Ještě párkrát jsem je absolvovala v podobě desítek zápisníků, než jsem se nadobro utvrdila, že už je komerčně šít nechci.
Dřina to byla, ale krásná. To prostě ke knihařině patří. Je to fyzická práce, kde se musí hlídat každý detail a pracuje se celým tělem. Když pak držíte hotovou knihu, která vypadá jako kniha, kterou byste koupili v knihkupectví. Samozřejmě s přihlédnutím na ruční práci, tak je to nádherný pocit.
Byl to skutečně přínosný projekt, na kterém jsem se něco naučila. A hlavně, moc se všem líbil. Dnes bych kroniky udělala asi jinak a efektivněji, ale to jsou prostě zkušenosti.
Na počáteční knihařské nadšení, které jsem chtěla vyzkoušet v praxi a do projektu dát co nejvíce ruční práce, se dnes dívám s úsměvem.
Jedině praxí a zkoušením se v tom člověk naučí chodit.
Možná první zápisník je ušitý jakž takž, ale po stém už víte, co děláte.
Knihařka 