Po vlastní zlatičce už jsem toužila hodně dlouho. Desky fotoalb nosívám na ražbu do blízkého knihařství, ale na individuální kousky nebo různé experimenty by se mi hodila vlastní zlatička. Není jednoduché takovou najít a když už jsou někde staré v nabídce, jde o takové ty kolosálně těžké stroje a vyšší cena také hraje roli.
Kuba ale narazil na inzerát, kde byla na pohled malinká zlatička (spíš takové zlatíčko) a museli jsme jednat. Takové věci totiž dlouho nezůstanou k mání. Zaujala mě její skladnost a rozměry. Vydali jsme se pro ni na jih Moravy.
Na jednoduché zlacení by mohla stačit.
Zkoušeli jsme s ní zlatit a mezitím jsem si vyslechla příběh od dcery, která ji prodávala. Takové stroje, obzvláště knihařské, mají vždycky nějakou historii. Její otec se na stará kolena začal zabývat knihařinou. V místní obci vyráběl zpěvníky do kostela, vázal žákům bakalářky nebo jiné spisy. Měl to jako koníček, ale i menší přivýdělek.
Žila tím celá rodina, ale nikdo jiný se tomu už po jeho smrti nechtěl věnovat. Zařídil si malou dílničku ve sklepě, kde měl lisy, řezačku, tuto zlatičku a různá plátna. Bohužel jsem během toho nevyfotila ani tu dílnu, zkoušení zlatičky nebo montování řezačky, vůbec nic. Tak moc jsme do toho byli zabraní, že mě to ani nenapadlo.
Jeho dcera vzpomínala, jak museli tahat knihařská plátna vlakem, nebo jak mu na stroji psávala texty do zpěvníků.
Stejně je to jako s těmi skříněmi na papíry. Vlastně se obojí odehrálo během jediného víkendu, který tak byl dvojnásobně fyzicky docela náročný. Možná je to i tím, jak těžké ty věci jsou a s každým nošením šuplíku, lepenek a těžkých strojů k tomu prostě člověk přilne a ta dřina to zpečetí. K tomu, co dá nejvíc úsilí, máme nejsilnější vztah a jen tak se toho nedokážeme zbavit. A pak to břímě přejde dál na někoho jiného.
Původně jsem měla zájem jen o zlatičku, jenže samotnou ji neprodávali, pouze jako celek s řezačkou a se všemi knihařskými materiály a nástroji, co pán používal. Krabice s kapitálky, gumičkami a razítky. Úžasnou sadu písma na zlacení. Role knihařských potahů a několik archů lepenek. Tyhle věci patří k sobě, to dává smysl.
Když jsem ty věci třídila a dávala mezi moje plátna a kapitálky, líbilo se mi, že budou odteď součástí mého příběhu a vlastně potom, až z nich něco vyrobím, tak budou zas u jiných lidí a tak dál. Hlavně u fotoalb, které vyrábím, protože ty mají ten nejsilnější aspekt, kdy jsou předávána z generace na generaci.
Ještě dojemnější bylo loučení. Dcera zavolala svoji již starou maminku, abych jí řekla, kam zlatička a nástroje půjdou a co se s nimi bude dít. Celou dobu přihlížela manželově knihařské práci, a tak toho byla přirozeně součástí. Není to hezké?
Kdybych si kupovala přes inzerát mobil, asi by to už nikoho nezajímalo. Dnešní „stroje“ mají tak krátkou životnost a snadno si kupujem nové. To je jen takové zamyšlení před nadcházejícími Vánocemi a novými věcmi. Zkuste třeba nadělit i něco starého pod stromeček.
Knihařka 
Komentáře nejsou povoleny.